Klikatost cesty a její narovnávání
Většina z nás bloudila, cítila se zmatená a prosta východiska z opakujícího se kruhu nekonečných potíží. Neměla jsem to jinak. Trvalo dlouhé roky, několik desetiletí, než jsem dospěla do bodu, kde se dá této klikatosti velmi pomoci. Nebo lépe, je jí pomoženo, protože už prostě nazrál čas.
Najednou se ocitáme tváří v tvář nové realitě. Jsme to my, a přesto někdo jiný. Stojí tu člověk odhodlaný udělat ve svém životě mnoho změn. Už k němu doléhá hlas, který mu říká: „Už můžeš, jdeme na to.“ A my tu stojíme, natahujeme uši, jestli nás opravdu nešálí sluch, ale dojdeme k tomu, že ne. Opravdu už je čas vykročit do nového. Jenže jak?
I o to se přestáváme starat. Prostě cítíme důvěru ve vedení, spjaté s naším nitrem. Uvnitř nás je nový zápal a chuť tvořit a zároveň vnímat více a více přicházející svobody. Svobody? V této době? Možná si někdo pomyslí, že to není možné, protože existuje tisíce důvodů, že žijeme v pasti. To ano, ale v té vlastní, v pasti naší mysli.
Klikatost naší cesty lze krásně srovnat. Neznamená to, že se občas nezdeformuje nebo nestočí jinam. To se určitě může stát. Jen my už víme, že se nic neděje. Máme na zřeteli, že se už umíme vrátit do svého středu, tedy do klidu.
Pomohu ti ten klid objevit.