Když tělo válcuje duši aneb Nemám se rád

V životech některých lidí je zřejmé, že se mnohé jejich komplexy vpisují do péče o tělo, a to až v nezdravé míře. A protože jde o komplexy méněcennosti, o to více člověka vedou k maximální snaze po dokonalosti. Tato snaha však často naráží na trvalou nespokojenost, kdy se z této posedlosti vypadat co nejlépe vyvine spíše neustálý boj o zastření smutné duše pofidérní krásou a okázalostí.

Kdyby celé snažení končilo spokojeností, dobře tedy, leč opak bývá pravdou. Tito lidé chtějí navenek působit dojmem sebevědomé bytosti, avšak jejich vyzařování je jiné. Je patrné, že se stále kontrolují, jsou evidentně ve stresu, v podstatě sami nevěří, že by mohli vypadat dobře. Vím, o čem mluvím, byl to i můj případ. Dnes chápu, že jsem sytila prázdné místo uvnitř sebe a nikdy nedošla klidu. Pochybnosti se přede mnou rozprostíraly do všech světových stran. Moje duše byla obtěžkána tvrdou realitou, že i kdybych se sebou udělala sebevíc, ten hlad uvnitř sebe sama nezaplním.

Zbytky tohoto postoje, tedy nesebedůvěry, cítím stále. Záleží mi na tom, abych se cítila dobře, a to jak doma, tak venku. Na tom by nebylo nic zvláštního, každý to tak plus mínus má. Rozdíl je ale ten, že teď již odevzdávám ty myšlenky, jež by mě chtěly nahlodávat a našeptávat staré bludy o nedokonalosti a potřebě vylepšování. Jsou tu, ale ochabují. Sebepřijetí vedlo k mnoha až neskutečným změnám, o nichž se na svých stránkách postupně rozepíši. Jistě se dotknu mnoha strun lidí kolem.

Dnes už naštěstí vím, kdo jsem a na čem záleží. Vedu lidi k tomu, aby pochopili, že tělo je jen jedna naše část. Předávám jim, že abychom se cítili dobře, relaxovaně a dívali se na sebe a svět kolem s důvěrou v božské vedení, je třeba odevzdávat vše, co nás činí nesvobodnými. Sdílím s nimi svůj příběh někdejší šedé myšky, jež prozřela a pochopila, že krása spočívá v jiných hodnotách. Zářit můžeme i s vráskou na čele. Lidé nás budou vyhledávat a my pochopíme, jaká fascinující změna přišla, když jsme se objali svou vlastní vřelou náručí. Kde je ta malá ušlapaná holka? Kde jsou ty paralyzující strachy? A co s nimi, pokud vystrčí růžky a zkoušejí znovu dát o sobě znát? To vše je a bude předmětem našich konzultací.

Ale vraťme se k mému příběhu.

Uvědomuji si, že šedou myškou jsem tehdy byla přes veškerou snahu o vnější pozlátko. Šedá na duši se odrážela i ve zdánlivě sladěných barevných odstínech, perfektním střihu a dalších „nutnostech“ doladění zevnějšku. Uvolnilo mě až postupné zrání, započaté již před lety, a ukázalo mi cestu k sobě. Tu lásku, o níž jsem nikdy dříve neměla tušení. A tak mohla odejít i letitá lupénka. Ano, nemoc, jež vás ochromí, hodí klacky pod nohy a nese jasný vzkaz – PŘIJMI SE TAKOVÁ, JAKÁ JSI. V tyto dny mizí valem a já vím, že mě opustí, aby se už nevrátila. Nemá důvod. Bude hledat další, po dokonalosti hladové tělo.

Jednou třeba sepíši příběh svého uzdravení.