Zaškatulkování versus přijetí se se vším

Zaškatulkování. Zajímavé slovo, že? Všichni víme, co si pod ním představit. Nemáme ho rádi. I k nám nějakým způsobem patří, alespoň co se týče náhledu okolí na nás, na náš život. A co my? Používáme ho vůči někomu?

Škatulky nebo nálepky jsou obecným prostředkem, jak odlišit druhé od sebe sama. O někom řeknu, že je puntičkář, neboť sám se za něho nepovažuji. Dám mu nálepku. Když ale druhý dá nálepku mně, třeba tím, že mi řekne, že jsem cholerik, ohradím se. Nelíbí se mi, že mě řadí k nějakému „divnému druhu“.

Je třeba si uvědomit, že každý jsme nějaký. Nikdo není horší, nikdo lepší. Jsme, jací jsme, a o to jde i mně na této stránce. Vnímat se se vším, dovolit si být, jací jsme. Pokud přijde chvíle, kdy ucítíme, že se potřebujeme z něčeho vymanit, jdeme a následujeme pocit. Není to ale tak, že dokud nejsme dostateční v tom či onom, máme se soudit nebo zatracovat druhé, že nejsou „tak daleko“ jako my. Přijetí sebe je klíčem k celkovému zlepšení života, které zahrnuje i přijetí našeho okolí. Není to rovno souhlasu, přijetí není: „Ano, beru.“ Přijetí je vzetí na vědomí, že tu jsou lidé různých postojů a úrovní vědomí. A opět to neznamená, že jsou níž nebo výš. Pro svůj život jsou, kde jsou. To bychom opět činili srovnávání a zase se dostali ke škatulkám.

Slovo přijetí je dnes používané již ve velkém. Je ale základem, abychom k sobě a k okolí získali nový vztah. Když ne láskyplný k lidem kolem, tak alespoň neutrální. Zkrátka neškodit a nechat být. Ale k sobě je nutné najít láskyplnou náruč. My jsme se sebou stále. Naše vědomí nás používá jako svou promítačku na naše vlastní plátno. Jsme jím vedeni. Vedeni k tvoření. K destrukci nás pak vede mysl, jestliže zapomeneme na své pocity. Buď se necháme ovlivnit svou myslí, která ze strachu nebo jiných pohnutek našeptává manipulativní příkazy, nebo nás ovlivní druzí a jejich „jasný pohled“, jejž vezmeme za svůj. Chyba lávky. Zde ještě nejsme u sebe a své důvěry v život jako takový. Tady ještě klopýtáme, neboť se opíráme o pohledy druhých, v nedůvěře v sebe a své cítění.

Již dávno nastal čas očištění mysli a následně duše. Zaškatulkování je již přežitek starého světa. Berme sebe a okolí, jaké je. Učme se poslouchat své nitro a dovolme si být v lásce. Zní to abstraktně, ale každý jednou dojde k uvědomění. Stále platí ono moudré „ŽÍT A NECHAT ŽÍT.“