Sebeuvědomování aneb Sám sobě nejlepším přítelem bez odsudků

Před několika lety jsem obsah tohoto slova moc dobře nechápala. Říkala jsem si: „Copak si nejsem sebe vědoma? Nejsem sebevědomá? Tak sebevědomá určitě nejsem, ale jak si být tedy sebe vlastně vědoma?“ Muselo uběhnout hodně vody, aby se mě toto téma začalo více dotýkat.

Objevit sebe sama není ale zase tak těžké, jak se zdá. Jde jen o to, umět pozorovat své myšlení, konání a cítění, abychom se postupně začali znát. Znát, ale nesoudit se, nehodnotit. Proč? Protože s každým odsudkem, že toto je na mně špatně, nebo toto je špatně na těch druhých, dochází k odporu. A klademe-li odpor, nedochází k uvolnění, tedy k tomu nejvíce žádoucího stavu, jaký nám byl dán k vnímání sebe a celého světa, jehož jsme součástí. Však to známe… K čemu je nám krásná dovolená, když jsme stále jen buď v roli oběti, v pozici ustaraného muže či ženy s mnoha nevyřešenými úkoly a hlavou v dlaních ohledně peněz, vztahů, dětí? Odpovězme si sami. Jsme vůbec na dovolené, nebo jsme se ocitli v dobrovolném vězení, od něhož sami držíme klíč?

Sebeuvědomění a sebevědomí je v podstatě možno brát jako synonyma. Jestliže se neuvědomuji, pak jsem ztotožněn se svým tělesným a hmotným já, aniž bych měl ponětí o nějakém duchu, spojeném se Zdrojem. Nebo o něm ponětí mám, ale nechávám se stejně válcovat myslí, tedy egem se všemi jeho programy, v nichž si libuje, pejorativně řečeno chrochtá a slintá blahem. Člověk, jenž si sebe neuvědomuje, nemůže být ani sebevědomý. Pokud by takový byl, pak ví, že je dobrý takový, jaký je, a jako takový se přijímá. Kdo z nás toto může říci? Málokdo. Přitom nic nebrání opaku.

Pokud si sebe uvědomím, tedy nechám vyvstat vše, co se ve mně odehrává, začíná cesta k osvobození. Uvědomit si, co prožívám, a nesoudit se za nic, co přichází, je začátek. Pak postupně roste i naše sebevědomí, protože s láskou dovolíme, abychom cítili, vnímali a nevytvářeli jakékoli závěry o tom či onom, prostě jen byli s tím, co přichází zvenku i zevnitř – v projevech těla. Jestliže něco bolí, nechme to bolet. Pokud něco tlačí, nechme to tlačit, neberme si pilulku ani nepodléhejme strachu, čím trpíme a co se určitě brzy stane. To vše je stres, který nám neumožní uvolnit se. A uvolnění je základ. V sevření nepřichází nic konstruktivního. V sevření je zaklapnutý hluboký nádech i výdech. Cítíme se jako sklapnuté křeslo, jež čeká na půdě na nové rozevření před další dovolenou. A jak bylo řečeno, ani dovolená není zárukou, že vypneme hlavu a budeme přítomností a klidem, nebo lépe splyneme s ním.

Staň se tím, s kým bys rád strávil zbytek života. Staň se svým nejlepším přítelem, před kterým nic neskrýváš. Vždyť v tom je vše. Jen tu krásu procítit.