Přestaňme plánovat, pojďme si vizualizovat
Nádherně řečeno, není co dodat. Děkuji, Martine, za pohnutku k psaní, jež vzešla z dnešního povídání na Alchymii života. Jak je to tedy s plány?
Není to tak dávno, tak dva tři roky zpátky, kdy se můj kamarád k mé otázce, co bude dělat v jedno konkrétní datum (šlo o chatu a její objednání), vyjádřil takto: „Marcelko, copak já vím? Na to přece nejde odpovědět. Snad jen, že budu dělat to, co mě právě napadne.“ Chvíli jsem nad jeho, pro mě tehdy zvláštní reakcí přemýšlela, ale pak jsem jeho slova pustila a šla si po svém.
Pak běžely dny, týdny, měsíce a já se přistihla při tomtéž. Někdo se mě ptal, co budu v jeden určitý den dělat, a já cítila, že musím říci: „Nevím, opravdu ne.“ Odpovědí mi byl údiv, ale já se musela pousmát. Každopádně mi přišlo na mysl, že co jsem dříve nechápala, už žiju.
Ano, jsou body, k nimž je třeba se částečně vztáhnout. Různé akce, termíny, schůzky. Není však nikde psáno, že tyto plánované věci skutečně proběhnou, nebo jak proběhnou. Kolik z nás někam jelo a nedojelo? Kolik z nás bylo zklamaných, když jsme se neposlechli a šli tam, kam nás srdce netáhlo? Existuje mnoho příběhů s různými zápletkami. Hladké plynutí, to je spíše vzácné. Nebo naopak časté, když už se posloucháme.
Vizualizujme si své cíle, ale neplánujme, kdy uděláme to či ono. Život si plánuje sám. My coby těla z masa a kostí (i když iluzorních) o ničem nerozhodujeme. Jsme jen používání k naplňování božských záměrů. A co je boží, to je v souladu s námi. Takže odevzdejme se těmto energiím s důvěrou, že budeme vedeni tam, kde cítíme, že máme být. Představujme si sebe někde, kde cítíme teplo, lásku a kam zkrátka patříme. Naše vize, to je nahlédnutí za oponu Všehomíra. Když naciťujeme, co s námi ladí/neladí, vždy se podívejme do těla a jeho chvění, nadšení, souznění, či naopak nesouhlas nebo varování. Tyto hlasy v nás mohou sice pocházet i z ega, ale kdo se učí vnímat své nitro, velmi rychle rozezná, oč kráčí a kdo je skutečně oním našeptávačem.
Závěrem chci zdůraznit, že v životě nejvíce záleží na našich pocitech, s nimiž jdeme vstříc každému dalšímu dni. Budou-li naše pocity souhlasné, jděme a následujme hlasy v nás. Budou-li zrazující, setrvejme tam, kde je nám v danou chvíli dobře. Zapomeňme na cizí pokyny a zdvižené prsty doprovázené slovy „musíš a měl bys“. Začněme konečně žít „dovoluji si, následuji, tvořím“, a to bez plánu, zato však s vizí naplněnou láskou, mírem, klidem, sounáležitostí, soucitem a vděkem za cokoli, co nám pomáhá růst a ukotvovat se v sobě samých. Plány nás svazují a stresují, vize uvolňují a osvobozují. A o tuto svobodu jde především.
