Sílící útoky na pracovníky světla
Ať už se nazýváme jakkoli, jsme pro temnotu obtížní. Zažíváme menší či větší ataky, protože šíříme to, co je potlačováno – pravdu o návratu k sobě a hledání odpovědí v nitru. Naše poselství je najít zpět svou moc a být neporazitelní. Není to proto, abychom se nějak honosili svými zásluhami nebo dávali na odiv, že jsme víc, tedy abychom se chovali povýšeně a dívali se na druhé svrchu. Ale právě to je nám společností připisováno a jsme „na listině nepohodlných“.
Aby se člověk uchránil a nenechal si rozbít svou energii, je někdy dost těžké. Sama s tím mám zkušenost a bolí obzvláště, je-li něco takového prožíváno v rodině, v širší rodině či mezi lidmi, s nimiž jsme se kdysi cítili dobře. Je na každém z nás, abychom se přes to dokázali přenést, nenechali se vtáhnout a přestali se obhajovat. Znám to důvěrně. Člověk nemá sebemenší úmysl škodit, soudit, napadat, přesto je v očích druhých tím nejméně přijatelným tvorem. Navíc si často vyslechne, že je sobec, že je arogantní atd. Dokonce se může i dozvědět, že se chová vypočítavě, lhostejně a mnoho dalšího. Kdo toto čte, tak ví, co poslední roky či měsíce prožívá.
Vždy se nabízí na tyto útoky reagovat, ale to je právě hozenou rukavicí pro lidi, jež sají pro ně tolik potřebnou energii. Jak začneme hrát jejich hru, brzy se naše nastavení změní. A o to protistraně jde. Dostat nás na kolena a do velmi špatných pocitů. Proto se snažme o následující.
Když už se tedy dostaneme do situace, kdy jsme zaházeni, někdy až kamenováni sprchou výčitek, odsudků a podobných invektiv, zkusme tuto hru pozorovat zpovzdálí. Dívat se na tu figurku, která se z nás snaží udělat cosi k obrazu svému. Zkusme sledovat i svou figurku, své tělo a jeho pochody. Všímejme si, kde nás tlačí, co nás bolí a zasahuje, ale nenechme rozjet emoci do podoby, kde už nepůjde ustát. Buďme si stále vědomi svého klidu, který je pod tím vším, co se právě odehrává. Kde není reakce, tam se pomalu a postupně vybijí náboje a není z čeho dále čerpat sil do dalšího kola útoků.
Jsou chvíle, kdy se ještě necítím silná a občas neustojím takové vypětí. Vždy to odnese mé zažívání. Je to ale už vědomý proces, kdy stále více cítím klid a svou moc toto zvládnout. Vracení smečů pro mě již cesta není. A pokud se dokážu přenést přes to, že jsem „ta hrozná, ta arogantní“ a nevím, jaká další, a přijmu to, tedy dokážu-li jen sledovat, co se děje, ale bez svého ztotožnění se s rolí Marcely, která se chce bránit, pak jsem na začátku osvobození. A vnitřní svoboda, že mnou nic neotřese, je cíl. Na něm už se pak dá dále stavět.
Hodně sil, přátelé, tlaky se stupňují a my se musíme smířit s tím, že všechny naše úmysly mohou být „po zásluze potrestány“. Tedy buďme sami sebou, ve své síle a vědomí, že jsme vedeni naší vnitřní pravdou. Nový věk se postará sám o to, kdo tu zůstane v lásce a kdo odejde tam, kde vibruje na strunách disharmonie. Nemusíme životu pomáhat ke spravedlnosti, on ví a poradí si.
