Cesta osobní transformace a opuštění role oběti

Jednoho dne přijde den, kdy pochopíme, že jsme byli v mnoha (možná ve všech) oblastech života ovládáni myslí. Jde o poměrně šokující zjištění, ale je nutné si ho připustit. Jaký život jsem žil? Kdo ho řídil? Komu jsem se podvoloval a proč?

Před pár dny jsem slyšela větu jednoho biologa. Řekl, že brouci jsou takoví robůtci, nemají emoce. A já si uvědomila, že jsem takovým malým robůtkem byla docela dlouho, několik desetiletí. Ne snad, že bych necítila emoce, ale tvrdě jsem je potlačovala „věrna programu“, že žena je tím, kdo by měl jako první ustoupit, aby byl v rodině klid. A ve jménu dalšího programu s názvem „Všude je něco, to neřeš“ jsem šla svým životem jako automat, který se zapíná na knoflík ovládaný svým okolím. Smutné, ale pravdivé.

Plynuly roky, dlouhé roky, trpké, hořké, občas prodchnuté radostným smíchem dětí nebo vlídným slovem maminky nebo kamarádky, ale můj smutný výraz ke mně patřil jako pravá k levé. „Co ti je, proč se neusmíváš?“ Okolo sebe jsem cítila živé a radostné lidi, vnímala jsem, že vnější svět žije, ale moje realita to nebyla. Nevěděla jsem, že „za to může“ moje mysl, která mě přiměla, abych se s ní identifikovala a abych uvěřila, že já se šťastná cítit nemohu. Poslechla jsem ji, aniž by mě napadlo, že nemusím. Netušila jsem, že mám možnost volby.

Postupem času, kdy mě stíhaly nemoci a já pochopila, že toužím po úplně novém vnímání a že je to jen na mně, začaly kvést i stromy vyprahlé dlouhým strádáním, skoro vysušené, přesto s posledními silami převzít vládu. Ty stromy si uvědomily, že je jen na nich, zda chtějí umřít, nebo dát život prvním pupenům a lístečkům a pokusit se o svou vlastní obrodu. A tak tu dnes stojím jako strom obsypaný listím a ukazuji cestu těm, kdo se cítí podobně jako kdysi já – ztracení, prázdní, opuštění, s nedůvěrou v sebe a svůj velký potenciál. Dnes lidi provázím na jejich cestě osobní transformace a vzestupu. A jde jen o to, aby zjistili, kým skutečně jsou a proč je nutné vyměnit roli oběti za roli tvůrce.

Cesta přerodu starého já v nové není snadná. I já na ní stále hledám své ukryté části. Někdy čelím bolestem duše, jindy těla, ale vím, že zátka se již uvolnila a já už se cítím a vnímám. I proto se můj projekt jmenuje Vnímej se. Zde je totiž ukrytý klíč k našim vnitřním pokladům. Zvu vás na cestu sebepoznání, kde vás naučím, jak kontrolovat své myšlenky, jak propouštět nepříjemné emoce a jak se podívat na své bezbranné malé já a konečně ho obejmout, aby se cítilo v bezpečí.