Příběh uzdravení – první část
Moje cesta k uzdravení začala asi před patnácti lety. Bylo mi necelých čtyřicet. Do té doby jsem nevěděla, že mohu vzít svůj život do vlastních rukou. Cítila jsem se být obětí. Na sklonku roku 2009 jsem si uvědomila, že mé pocity způsobují to, co vidím venku. A nebyl to hezký pohled. Postupně jsem kompletně změnila svůj život a začal se odvíjet zcela nový příběh. Byla tu sice stále Marcela, ale nepoznávala se. Začala se více vnímat.
Každý, kdo má za sebou těžké období, ví, že mu nic nespadne do klína, pokud se sám nechopí života jiným způsobem. Mnohdy je nutné (ale není tomu tak vždy) projít si totálním dnem, případně i onemocnět, aby nám začalo docházet, co v životě živíme. Pokud jsou to pocity viny, zlosti, nelásky, beznaděje a strachu, sklízíme, co zaséváme. Často uplyne mnoho vody, než procitneme. U každého dochází k probuzení v jiném tempu. Někomu nové poznání zdánlivě jakoby spadne do klína takřka přes noc, jiný se k němu dopracovává roky. Nejinak tomu bylo i u mě.
Měla jsem lupénku, vysoký krevní tlak, autoimunitní onemocnění štítné žlázy, často mě bolela záda, kyčle, sem tam se objevila bolest žlučníku, zkrátka byla jsem vším, jen ne zdravou ženou. A odpovídala tomu i psychika. Tělo si nerozumělo s duší a duše s tělem, byly si cizí. Musela jsem samozřejmě pracovat, učila na základní škole, což mi na psychice nepřidávalo, a byla průvodcem po cestách jiných lidí. Tohle mé poslání, jež jsem bytostně cítila jako své (a dosud tomu tak je), mě naplňovalo. Prošla jsem bolavými osobními cestami a nesla si nevědomě ve svém ranečku dál velkou zátěž minulosti, mnohé pramenilo i z dětství z mého sebepojetí, nevěřila jsem si. Roky jsem neuměla emoce nechat vyvstat, podívat se na ně s odstupem, nehodnotit je, nesoudit se za ně a přijmout se se vším, což vedlo k větší a k větší zátěži. Břímě narůstalo a už se pomalu nedalo nést.
Studovala jsem, co mi přišlo do cesty, zhlédla spoustu videí, prošla kurzy. Vše se zdálo na chvíli lehčí, ale bylo to jen zdání. Upadala jsem do stále větších úzkostí a má duše volala, leč byla ignorována. Vše překryl pocit, že nemám žádné nástroje, jak se dostat nahoru, že jsem bezmocná. Ani kolem mě nebyli lidé, kteří by mi rozuměli. „To tvé duchovno….!“ A pak jen pohrdavý úšklebek nebo odsouzení. Přišlo několik vztahů, jež postupně vzaly za své. Cítila jsem se jiná a to se pak odrazilo i v realitě. Divná, osamocená a nepochopená.
Až jednou…
Přišel den, kdy jsem jasně cítila, že se objevil člověk, mladý muž, v mém životě obraz mě samé. Náhle přišla bytost, jež si řešila své, ale byla plná chuti žít a sdílet. Díval se na mě někdo, kdo mě znal a důvěřoval mi. Nejdříve jsem si neuvědomovala, že jsem to já sama se svou již „novější“ optikou pohledu na sebe a svět kolem. S ním jsem začala skutečně cítit a krok za krokem se navracet do lásky, do lásky k sobě skrze iluzi mého druhého já. Ano, iluzi, protože v ní žijeme, ať souhlasíme, či ne. Jsme tu ve hře na návrat ke své ztracené podstatě – do náruče svého vlastního nitra. Tento muž je mým nejlepším přítelem a partnerem v jednom. S ním sebe poznávám mnohem důkladněji, než bych šla svou cestu sama. Mít v životě tento krásný bonus, je dar, ovšem je třeba mít stále na zřeteli, že každý musí zůstat na prvním místě sám sebou. Seberealizace je základem, aby fungovalo i partnerství. Pokud podmiňujeme své štěstí existencí druhého, pak jsme dosud nepochopili, kým jsme a jaký potenciál máme. Když se nám podaří někoho potkat, začíná nová kapitola našeho života, ale celiství jsme v propojení se sebou sami, každý za sebe. Tomu se říká umění žít a mít sám sebe rád, být láskou v propojení těla, ducha i duše.
Příběh uzdravení – druhá část
Rok 2014 byl pro mě nádherným rokem co se týče lásky, ale jinak tomu bylo na poli zdraví. Moje kůže se začala postupně zhoršovat, až přišla chvíle, kdy ložiska na trupu byla tak velká, bolavá a praskající, že mi bylo často do pláče. Hledala jsem nějakou cestu, jak se uzdravit. Ničilo mě, že se nemohu ani v létě svléknout do plavek či nějakých lehkých letních šatů. Chodila jsem zahalenější, než bych si přála. V tomto momentě mi ještě nedocházelo, že klíčem k postupné změně je přijetí.
Všude jsem četla, že je třeba vyčistit si střeva a játra. Podnikala jsem leccos od bylinek, před silnější očistné kúry, ale žádný krok se neukazoval jako východisko. Absolvovala jsem i terapie na přístroji BICOM (biorezonanční přístroj, od něhož jsem si mnohé slibovala), zakoupila jsem si knihu o léčbě lupénky od Johna Pagana, abych ji pak zase po několika měsících marných pokusů dala bezvýsledně do police.
Čas plynul a přišel další počin – laser. Jezdila jsem jednou týdně před ranní výukou ve škole do krajského města, kde jsem podstupovala tento „zázrak“. Vše marně. Výsledkem byla popálená kůže a další a další zklamání. Dokonce jsem potkala i dámu, která mi řekla, že ví, co za mou nemocí je, ale nesmí mi nic prozradit. Prý to nemá shora dovoleno, abych nepřišla o cennou zkušenost. Jak ráda bych si tuto zkušenost tehdy ušetřila! Moje kůže bolela, občas popraskala a jediné, co se nabízelo, byly kortikoidy. Těm jsem dala vale hned v zárodku. Stále jsem věřila, že se na mě jednou usměje štěstí a opět se budu moci pohladit po hladké pokožce.
A v tomto momentě se začalo cosi měnit. Hlazená, konejšená a zaujatá sama sebou a svým tělem. V lásce k sobě a ke všemu, co bylo mou součástí. První pocit, že se mám přijmout, jen jsem nevěděla jak, nebo lépe – nevěděla jsem, že není žádné JAK, jen DOVOLIT SI BÝT SAMA SE SEBOU V LÁSCE, ať se děje cokoli a ať jsem jakákoli. Toto byl zhruba rok 2018, 2019. Světlo se již ukazovalo, ale ještě chybělo něco významného, abych se začala skutečně milovat. Pro druhé jsem tu byla, radila jim na jejich životní cestě, ale kde jsem byla já? Všechno čekalo na další mé kroky a uvědomění.
Příběh uzdravení – třetí část
Během několika dalších let jsem vyzkoušela ještě několik zevních přípravků, užívala různé doplňky stravy a místo hojení jsem se dostávala do stále horšího stavu. Nezbývalo, než začít přijímat vše, co je. Cesta ven se zdála bezvýchodná a já musela zapracovat na své psychice. Nebylo to snadné, ale začínala jsem chápat, že přijetí je jediná možnost. Nechat tento proces na něčem vyšším, ne nízkém lidském (což nemyslím nikterak pohrdavě). Bylo nutné přikročit ke smíření. Prostě je to tak a uvidí se, zda se můj stav jednoho dne změní. Samozřejmě jsem si přála být zase hladká, bez bolavých strupů a věčných šupin. Denní luxování postele a všech podlahových krytin byla rutina. I několikrát denně.
A už se dostávám ke konci roku 2022, kdy jsem sledovala jedno velmi zajímavé video. Přišel blesk, který mne zasáhl a dal mi tu největší naději – kúra pomocí preparátů, jež nahodí tělo do procesu sebeobnovy. Cože? Opravdu? Je možné se dostat i z toho, co již patnáct let žiju? Cítila jsem, že toto je ONO. Za pár dní jsem už žhavila drát a volala muži, s nímž teď spolupracuji a jsem neskonale vděčná za ten velký zázrak. Tři měsíce jsem byla disciplinovaná, poctivě přijímala uzdravující „porce zdraví“ a děly se neskutečné věci. Tělo se zbavovala odpadu, přišla jsem o asi sedm až osm kilo nadváhy, ale pak mi bylo řečeno, že těmi kily navíc byl zřejmě střevní nevyloučený obsah. Brr, nepředstavitelné. Je to nádherné, ale jsem bez potíží, což potvrdily i rozbory krve. Funguje mi štítná žláza a kůže zase září.
Tuto cestu teď prošlapávám dalším. Můžete se dostat prakticky ze všeho, pokud není váš stav natolik vážný a vaše duše již slabá, aby tuto skutečnost zvrátila. Takových lidí je ale menšina. Většinou přicházejí ti, kteří se vlastně necítí až tak zle, jen vnímají nějaký je omezující nekomfort. I já jsem fungovala doma i ve své práci, měla přátele, radovala se i plakala, jak to prostě bývá v běžném životě. Věděla jsem však, že se chci cítit mnohem lépe. Tak začala moje tříměsíční cesta uzdravující kúry, během níž se do mnohem větší pohody dostávala i moje psychika. A dnes? Mnoho hodnot je na 100% nebo se jich už dotýká. Jiné hodnoty jsou chápany opačně, jako 0%, např. co se týče překyselení těla. I tady je vše v pořádku a já poprvé ve svém životě už dlouhé měsíce nevím, co je pálení žáhy, vracení kyselých žaludečních šťáv nebo bolest žaludku po jídle. Za vše mohlo zcela rozhozené trávení, zánět žaludku a spodního svěrače a jiné záněty, které se podařilo postupně vyhojit. Imunita se zvedla na maximum a postupně se vyčistila zanesená štítná žláza (z funkce 6% se dostala na 90% – proces dále pokračuje), střeva, játra a další důležité orgány.
Dnes jsem 13. měsíc po kúře. Cítím se dobře. Lupénka se ze souvislých ložisek dosahujících rozměrů mužské ruky dostala na pár posledních pupínků. Tělo se dále ladí a já nemohu než být vděčná za zázrak, jejž prožívám. PŘIJĎTE SI PRO RADU, JAK NASTOUPIT PODOBNOU CESTU.
